Bohužel, jak už to tak bývá, žádná stavba nevydrží věčně. Jistě, existuje pár výjimek, jako například pyramidy, avšak pokud jde o klasické budovy, tak ty mají jen omezenou životnost. A na jejím konci musí být zbourány. Někdy je to proto, že musí udělat místo jiné stavbě, jindy je příčinou únava materiálu či potíže se statikou. Ať tak či tak, výsledek je vždy stejný – ona budova půjde k zemi. Jen málokdo však tuto práci zastane sám, zvláště u větších domů. Proto se často volají profesionálové. Ti si však za svou práci nechají zaplatit. Částka se pak obvykle počítá jako cena demolice za tunu materiálu, který přitom vznikne. Nejčastěji se jedná o suť, avšak mohou zde být i další materiály.
Samozřejmě se můžeme ptát, proč je vlastně používán právě tento systém, namísto například platby za hodinu. Avšak, jak zjistíme, má to své oprávněné důvody. Je to jedna z možností, jak dosáhnout mezi oběma stranami férového vyrovnání. V první řadě je nutné si uvědomit, že používáním zařízení, ať už je to bagr nebo koule, se tato opotřebovávají. A čím více pracují, tím více se opotřebují. Je tedy jasné, že pokud máme do ceny promítnout i amortizaci, pak musíme brát v úvahu především to, kolik je toho vlastně zbouráno. Dobrá, můžeme namítnout, ale tady můžeme použít i cenu například za metr krychlový.
A to se může zdát jako dobrý nápad, avšak má jednu vadu: zdaleka ne všechny materiály, které jsou na stavbu použity, jsou stejně tvrdé. Ty tvrdší se pak obvykle vyznačují vyšší vahou. A je jasné, že čím tvrdší a těžší je onen materiál, tím větší je zátěž pro stroje a zařízení, která se na jeho demolici použijí. Je pak jasné, že čím více se zařízení opotřebuje, tím dříve je potřeba jej opravit či dokonce vyměnit. A to musí být započítáno v ceně, kterou zákazník platí. Sazba za tunu zbouraného materiálu je pak jednou z možností, jak toto zajistit.